Asi před týdnem mě navštívil bezdomovec Martin.
Tohle setkání bylo hodně odlišné. Vlastně všechno bylo jinak.
Martin k nám chodí párkrát do roka. Také on nepohrdne dvackou na pivo nebo krabičkou cigaret.
Tentokrát si chtěl „jen tak“ popovídat.
Dopředu mě varoval, abych mu nic nedával. To on mi prý musí dneska něco dát.
Uvařil jsem kafe, nabídnul cigaretu, sedli jsme si.
„Tak o co jde Martine“, povídám mu.
Dlouho se nutil k tomu, aby se mi podíval do očí. Pak řekl „kurva, já se to snad nikdy nenaučím“. „Ale musím, musím se umět lidem dívat do očí.“
Podíval se. Dokázal to.
Ale potom dokázal ještě něco mnohem těžšího.
Bez řečí sáhnul do igelitky. Vyndal staré noviny, víno a tašku s mojí videokamerou.
Podával mi tu kameru.
„Já ti jí včera ukrad“.
„Taky jsem vzal nějaký prachy a tenhle zapalovač. Nemůžu žít jako zloděj. Nechci. Tak si to kurva vem.“
Mlčel jsem. Možná to vypadalo, že jen tak „moudře přemýšlím“, ale vlastně jsem spíš nevěděl, co mám dělat.
O tom, že mi v kanceláři chybí peníze a kamera jsem vůbec nevěděl. Do šuplíku jsem se od minulého týdne prostě nedíval. Jenom ten blbej zapalovač jsem hledal.
„Jestli můžeš, tak mi to odpusť“ zašeptal Martin. „Když mi neodpustíš, budu pořád zloděj. A já nechci bejt zloděj. Nechci, aby na mě byl Bůh naštvanej, i když spolu právě nemluvíme“.
Řekl jsem mu, že odpouštím.
Odpuštění to možná ani nebylo. Vlastně jsem neměl ani ten pocit, že mám právo něco odpouštět.
Martin se rozbrečel. Rychle típnul cigaretu, usrknul kafe a odešel.
Zůstal jsem v kanceláři sám. Pořád jsem tak nějak nevěděl, co se děje. Seděl jsem, koukal na vrácené věci a pak mi to teprve všechno došlo.
Ten den jsem se opět mohl něco naučit. Mým učitelem byl tentokrát Martin. Sedmatřicetiletý chlap bez domova, který jak sám říká „v životě nic nedokázal “.
Martin ale něco dokázal. A není to zrovna maličkost. Dokázal něco mnohem většího, než houfy slušných a poctivých občanů kolem.
A za to jsem chtěl Martinovi ještě jednou poděkovat.