Atheisté moderny a postmoderny si možná nejsou vědomí toho, že každým svým protestem, každou manifestací „rozumu“, mi v podstatě jen ukázali, že Bůh je ještě větší než jsem si myslel.
Současní „vědečtí“ atheisté popírají boha, kterého si sami stvořili. Tento osvícenský postup je uplatňován vlastně neustále – vytvoříte problém, který poté snadno vyřešíte.
V tomto ohledu činí atheisté v podstatě mnoho dobrého pro nás křesťany. Neustále zpochybňují něco, co ve své podstatě neexistuje, ale k čemuž, občas jako křesťané tak rádi sklouzáváme.
Osvícenský bůh, velký dramatik, loutkář, kouzelný dědeček, mstivý stařík, ochránce starých pořádků a největší z iluzionistů, Bohem není. A je dobře, že nám to atheisté připomínají.
Chceme-li poznat Boha, nemůžeme se spoléhat na dobrou kalkulačku, která nám pomůže jeho existenci propočítat. Směšné jsou veškeré testy v jaké společnosti (více křesťanské, nebo více atheistické) je více lidí zdravých a šťastných.
Ve vztahu k Bohu můžeme jen tiše naboso našlapovat, tak jako Mojžíš. V setkání s Ním totiž dochází k setkání pochopitelně lidského s nepochopitelně božským. Setkáváme se s Tajemstvím. Víra bez tajemství, možná není. Neuskutečňuje se na poli důkazů, ale uvnitř srdce.
Stejně jako není schopen atheista pochopit víru, i věřící člověk často neumí vidět, že atheista je pro jeho víru vlastně docela dobrý učitel. Díky němu, může křesťan ve svém srdci skutečně klidně nechat umřít desítky neexistujících bůžků, které si utváříme po celý život.
Nechť umřou bohové pracovních úspěchů, šťastných čísel, vyhnutí se bolesti a další. Tak vznikne v našem životě místo pro poctivou víru, opravdový vztah bez nárokování si zisků.
Slovo atheismus čtu především jednoduše jako zápor k theismu. Theismus už v samotném slovu skrývá ohromné nebezpečí. Samotná příponka –ismus je už varováním. Všechny ismy postmoderny přinášejí jen „pláč a skřípění zubů“ a samozřejmě i neschopnost naslouchat a porozumět.
Tomáš Halík mluví o atheismu jako o druhu náboženské zkušenosti.
Připouštím, že se člověku může zdát Bůh tak nekonečně vzdálený, krutý či neuchopitelný, že jej buď přestane hledat (zcela nejčastější přístup).
Nemůžeme však opomenout ani ty, kteří se proti Bohu postavili přímo, aniž by třeba popírali jeho existenci.
Symbolicky to může být například imaginární Petr Verchovenskij, ale také třeba Aleister Crowley, Rasputin, Lenin, Haushofer, Himmler a další. Jejich postoj měl v dějinách naprosto nejtragičtější následky.
V této poznámce nechci vypisovat všechny důvody člověka pro atheismus. Zdá se mi to po všech mých zkušenostech nesmyslné a především zbytečné.
To, co jsem poznal sám na sobě i u druhých lidí je spíš to, že existují atheisté, kterým je Bůh lhostejný a naopak.
Lhostejnost má ovšem katastrofální dopad všude. Tedy i u křesťanů.
Skutečným nebezpečím pro mojí víru není atheismus, ale lhostejnost.
Hrozivá je lhostejnost k bolestem druhých, na které se často díváme z okna zatracení (nezřídký to projev i zde na RB).
Tak jsme to často my sami (křesťané), kdo ve skutečnosti Boha popíráme a zrazujeme.
—————————-
Dxf7#1-0