Reklama
 
Blog | Filip Štojdl

Zapomenuté světlo

Není nic smutnějšího než lampa za bílého dne, kterou zapomněli zhasnout. Možná, že ani nezapomněli, ale ruka už neměla síly, aby to zbytečné světlo zhasla. (Jakub Deml)

Koukám se na něj z okna kuchyně.

Svítí nad kravínem, asi sto metrů za hřbitovem, už roky.

V pondělí večer zhaslo. Jen na chvíli. Když jsem ve čtyři vstával, už zase svítilo.

***

Neděli předtím jsem zaspal.

Uvařil jsem si kafe a běžel rychle připravit oltář a křtiny.

Dvůr byl už plný lidí a já jsem trochu předstíral, že jsem vzhůru už dávno.

Ve vratech se objevil Honzík a s ním jeho žena. Drželi se za ruce.

Rozsvítil jsem, varhany se rozezněly a já vstoupil.

Kráčel jsem důstojně k oltáři, ale přitom jsem přemýšlel nad tím, co všechno jsem ještě zapomněl.

Snad nic.

Na oltáři jsou čtyři křestní svíčky, křestní listy, kalich, hostie, víno i voda, paškál svítí a za růžemi zůstal i modrý hrnek s kávou.

Napil bych se, ale nevypadalo by to důstojně.

Ještě teď mě bolí žebra ze sobotního fotbalu. Zpívám hůř než jindy.

V kázání se zmíním i o výsledku našeho fotbalového mužstva „Mirovických husitů“.

„Skončili jsme druzí, z deseti“.

Kluci, kteří přišli na křest svého synovce uznale pokývali hlavou. Ostatní si možná v duchu poklepali na čelo.

Žádám rodiče a kmotry, aby přivedli děti ke křtu.

Oni vstávají a zpívají.

Zní to nádherně.

Nevím, co mám dělat. Je to mimo „řád“, ale je to krásné.

Užívám si tu chvíli a přitom mimoděk usrknu z modrého hrnku.

Je to jedno.

***

Když se přibližovalo přijímání, Honzík vstal a přišel ke mně. Chtěl držet misku s hostiemi.

Poprosil jsem ho, aby dnes podával on.

Souhlasil.

Třásly se mu ruce.

Ne kvůli stáří, ale proto, že nic nechtěl pokazit.

On kněze nikdy nedělal, on jím byl. Uvědomil jsem si.

Sledoval jsem každý jeho pohyb.

Vzal hostii, namočil jí do vína, podíval se na každého, kdo před ním stál a vložil mu ji do úst.

Palcem udělal křížek na čelo a požehnal.

Rozloučili jsme se. Podíval se na mně a řekl, abych se opatroval a pozdravoval doma.

A ještě dodal:

„běž zhasnout do kostela, ať se tam zbytečně nesvítí“.

Vzal svou ženu za ruku a odešel.

***

Reklama

V úterý večer jsem se dozvěděl, že Honzík umřel. Bylo mu devadesát a kousek.

Ten večer mi bylo smutno, má žena plakala.

V duchu jsem se modlil a děkoval.

V posteli jsem si ještě vzpomněl na světlo nad kravínem a Jakuba Demla.

Nebylo zbytečné.

Žádné světlo nemůže být zbytečné a ten, kdo ho večer zhasl, jej přece zase ráno rozsvítil.