„Neříkám, Aljošo, že nevěřím v Boha, jenom mu s veškerou úctou vracím vstupenku.“ Občas se v noci probudím a přemýšlím o tom. Právě teď držím tu knihu v ruce. Karamazovi asi nejsou to pravé vánoční čtení, ale dopsat tyto řádky prostě chci. Kvůli sobě a snad i kvůli lidem, kterým to dlužím.
Mlha a tma má hodně podob. Zdá se mi, že blikající světýlka a vánoční “značkový” sentiment je právě jednou z podob temnoty.
Ti “nejmenší” se právě teď stávají takřka neviditelnými. Ta bolest co je uvnitř, smysl, který byl ještě včera tak jasný se ztratil, černá mlha a najednou je člověk na místě, odkud není úniku. Vykročit ven, jenom se z toho všeho dostat pryč, a jediná možnost, tak strašná a šílená.
Tenhle druh tmy, který se na povrchu leskne a třpytí a do rytmu doby bliká, tak právě tento druh tmy má zevnitř zelenočernou barvu, je v ní strašná zima a také podivný křik a pláč. Jste v ní uzavření tak pevně, že pohlcuje dokonce i vzpomínky, které vás kdysi tak těšily. Vyprávět o tom “normálním” a “slušným” lidem znamená, že dostanete cejch. Najednou nemůžete patřit mezi ty, které máte rádi, protože byste jim pokazili jejich vědomí šťastného a sluncem prozářeného světa.
Ačkoliv píšu o sebevraždě, musím se právě teď smát. Jakýsi hlas z rádia cituje Bibli: “Ježíš to uslyšel a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ Vypínám rádio a přemýšlím o tom. Další mé psaní je určeno nemocným, nebude tu asi nic pro “zdravé” a “slušné”. Vždyť i ty další řádky píše jeden z nemocných a hříšných. Patřím k těm, jak mi nedávno řekl jeden můj dobrý přítel, kteří ztratili hilaritas.
Ponejprve píšu Vám všem, kteří jste spolu se mnou ztratili své přátele, dcery a syny. To první, co bych rád řekl je, že ti, kteří zemřeli vám už odpustili, dokonce vám už odpustil Bůh. Vím to, protože jste o to moc prosili a toužili po tom. Teď ale stojíme sami před sebou. Díváme se sami sobě do tváře a nedokážeme to. Odpustit sami sobě. Vánoce jsou i zrozením Víry, Naděje a Lásky. My jsme ale sami sebe odsoudili k peklu, snad i proto, že jsme uvěřili v odsouzení našich přátel a dětí. Přetvářka, namlouvání si něčeho, to je jen zdánlivá cesta jak z toho ven.
Vybavuje se mi vzpomínka na kamaráda Daniela. Budou to asi čtyři roky, kdy jsme spolu seděli na schodech před mirovickým kostelem. Byla noc a my se dívali na hvězdy, a povídali si o Bratrech Karamazových.
Dan byl jeden z těch lidí, které jsem za poslední roky ztratil. On sám byl jakýmsi archetypem hrdiny z Dostojevského Běsů a Bratrů Karamazových. Připomínal anděla, kterého už dávno kdosi spoutal ostnatým drátem a každé jeho slovo, byť plné přátelství a lásky, muselo jeho čistou duši neskutečně bolet. Ale pokud se díváte na lidi, tak jako já tehdy, tak neuvidíte na první pohled vůbec nic. Nevšimnete si, že jejich duše je plná krve.
Léto skončilo a od té doby se stala strašná spousta věcí.
O rok později, v dubnu LP 2012, se na stražišťském návrší konal Danielův pohřeb. Vzpomínám si na několik naprosto absurdních a šílených výjevů. Jedním z nich byl kněz, který ke mně přišel a povídá “Vy jste toho člověka znal, nevíte prosím jak se jmenoval…., za chvíli začíná pohřeb a já si zapomněl na faře parte”. Odporný zpěv z kůru, postavy některých návštěvníků kostela, smějící se a rozhlížející se postava vepředu, muž který křičel “Tak už ho pohřběte”, a mnohé další. Jakoby někdo právě stvořil předlohu k absurdnímu hororu, jenže vy už se nemáte čemu smát. Jenom vám to přijde prostě strašně líto.
Po několika týdnech přišly další smutné zprávy. V našem kostele jsme pohřbívali dvaadvacetiletou Terezku. Tahle krásná slečna se také vzdala. Pár dní před její smrtí jsem jí potkal na vlakovém nádraží. Všechny důležité okamžiky se stanou tak rychle. Čekání na vlak, přemýšlení o tom, co má me ještě vyřídit, a přitom povrchní povídání o všem, a o ničem. Zapálil jsem si cigaretu, příjíždí auto a z něj vysedá Terezky maminka a její sestra, běží k ní, podávají igelitku s jídlem, objímají se… Všichni odjíždějí. Rychlé rozloučení. Jen letmý pohled do očí, na který bych si teď strašně moc rád vzpomněl, ale nemůžu. Všichni spěcháme za svým. Za pár dní po setkání na nádraží mi volala maminka Terezky: “Přála si, aby měla rozloučení nahoře v kostele”.
Od té doby jsem pochoval dalších pět lidí, kteří také vrátili vstupenku na tento svět. Jistě, asi v něj nevěřili podle všech kritérií “slušného” křesťana. Přesto každý z nich do poslední chvíle doufal, že přijde pochopení, něco se změní. Rozhodli se a na jejich rozhodnutí zdánlivě nešlo nic změnit. Ale co když ano? Co, když všechna ta naše ujištění: “Budu na tebe myslet”, “Modlím se za tebe”, “Ať jsi v pořádku”, co když byla jen povrchním ujištěním? Do jaké míry to byla jen ruka jich samotných, a do jaké míry tam byly přítomny i ruce naše? Tisíce takových otázek mi běží hlavou už několik let. Právě kvůli nim odcházím fotit na hřbitovy, kde trávím desítky hodin a pokouším se spatřit cosi, co by mi dalo alespoň nějaké odpovědi.
Doprovázet znamená víc než poučovat a dávat lekce. Už to vím. Umět naslouchat, být potichu, vzít za ruku, plakat s plačícími, být nablízku, mít čas. Už to vím, ale mám čím dál větší strach to dělat. Jak snadno se slibuje pomoc s křížem, a jak těžko se pomáhá, když člověk padá pod tím svým.
Dostojevský v části o Velkém inkvizitorovi vypráví o Matce Boží, kterak se přimlouvá i za ty v pekle. Kdykoliv si čtu tuhle pasáž zkouším sám pokleknout a modlit se za ty, které už všichni zavrhli. Přes to však sobecky myslím spíš na sebe. Na svojí vinu. Na to proč jsem nedokázal zabránit utrpení? A kolika lidem jsem navíc takové utrpení (třeba i nevědomě) způsobil. Cítím jak dopadá vina za jejich krutá muka (ať už se dopustili čehokoliv) také na mně. Je vůbec možné vstoupit do Božího království a nechat své přátele, lidi, které milujeme, v pekle? Je možné vše přejít jen přečtěním jména, zapsanou intencí do sešitu? Vím, jsou to jen další otázky. Jak už jsem říkal, tento text nepíše žádný zdravý a spravedlivý člověk, ale hříšník, a ten, který sám prosí Krista, aby jej uzdravil.
Jedno vím ale docela jistě. Musel jsem sejít do propasti, i temnoty hrobu vlastního srdce. Jen díky modlitbám mých přátel a rodiny, jsem se po mnoha letech právě tam rozpomenul, že to bylo potřeba, abych pochopil. Teď ale nastává čas, abych se pokusil dostat ven. Tady už si ale nikdo nepomůže sám. Tady potřebujete někoho, kdo vám podá ruku.
Jakobych právě zaslechl Ivanova slova, i Aljošovo mlčení. Ve svých snech občas vstupuji do podivného kostela bez oken a dvěří, na polici v rohu, tam, kde právě někdo rozstvítil svíci, vidím ikonu Matky Boží. Klečím před tou, která neutekla, a vyprávím jí svůj příběh, i tu ohromnou touhu utéct. Ztratit se sám před sebou. Pak se vždy podívám do zrcadel, které tu visí okolo. Místo své tváře v nich ale vidím tváře Daniela, Terezky a dalších. Občas jim říkám, že chci za nimi, a oni se pak vždy ztratí.
Svatí teologové odmítají sebevraždu (a mají proto jasný a dobrý důvod, protože život je třeba zachovat, chránit a naplňovat). Souhlasím s nimi prakticky doslova. Ale nikde nemůžu najít trochu pochopení, trochu soucitu. Svatá slova, která nedávají odpovědi plačícím se mění právě v ten ostnatý drát, který spoutává duše a ony pak krvácí.Jak doprovázet ty, kteří přišli o své blízké jejichž čas tady byl ukrácen vlastní rukou? Jak nemoralizovat a nežvanit ve frázích? Člověk může dávat jenom to, co má. Má-li strach sám o sebe, pak zbožné fráze jsou tím nejbezpečnějším, co existuje. Věřte mi, že právě při nich jsem se nejvíc hnusil sám sobě.
Víra nám vrací srdce. Totéž srdce, které jsme měli ještě jako děti. Totéž srdce, které je schopno cítit skutečnou lásku. Bez Víry máme jen srdce z kamene, srdce obrněné proti zranění, srdce dospělých, srdce počítající křivdy a vypočítávající rizika a jistoty. Dětské srdce také pláče. Dokáže se však vyplakat a znovu najít vnitřní radost. Občas, když jsem hodně sám a je to bezpečné, tak pláču. Stydím se za svoje slzy. Jak paradoxní. Nevidím svoje hříchy a tak se za ně nestydím, ale za slzy ano. Je to směšná scéna, jak se zpívá v jedné písničce od Dégéček.
Smrt mých přátel byla zcela jistě hříchem, ale nebyla zbytečná. Pokud skrze jejich smrt pochopíme, že stojí za to žít, stojí za to naplňovat svůj příběh a v něm i posvěcovat ten jejich, pak nikdy nebude jejich smrt zbytečná.
Vánoční Evangelium vypráví příběh o tom jak se nenašlo místo pro Josefa, Marii a dítě, které se mělo narodit. Je to stejné jako dnes. Není tu místo pro uprchlíky před válkou, není tu místo pro homosexuály, není tu místo pro duševně nemocné. Svět se nezměnil, my jsme se nezměnili. Nikdo se nechce změnit, chceme jen zapomenout. Nechceme vidět umírající, nechceme se potkávat s lidmi jiných názorů. Všude kolem nás chybí místo, kde by se mohlo zrodit něco mimo naše lidské kategorie. Někde uvnitř tuším, že právě tohle řešili i mí přátelé. Nebylo tady pro ně místo, a tak odešli. Jestli nemají být Vánoce jen sentimentální atrakcí nebo pietním shromážděním na počest Ježíšova narození, pak se musí stát chvílí, kdy se v našem životě najde místo.
V příběhu o milosrdném Samařanovi se vypráví o raněném na cestě. Překročilo jej mnoho lidí, kteří pospíchali za svými povinnostmi. Tenhle obraz je dobrou odpovědí pro náš svět, který ještě nepochopil, že na všech cestách, našich i cizích, leží miliony raněných a jsou i tam, kam pospícháme za svými povinnostmi. Už se jim nelze vyhnout, není kam utéct, vždyť mezi nimi ležíme i my sami. To jen temná noc duše, o které mluví Jan od Kříže, nám to nedovoluje vidět. Tou nocí musíme projít. Noc světa i noc naše je totéž, ale po noci přichází svítání, a v to se nažím doufat. Je to snad už velmi blízko.
Sedím teď sám, a uvnitř bojuji s množstvím tmy a beznaděje. Přesto se v modlitbě přidávám k Panně Marii, apoštolům, mučedníkům a svatým a prosím za všechny, kteří přišli o své blízké, i za ty, kteří vrátili vstupenku do světa, který je přesně takový, jací jsme my sami. V posledních dnech jsem přece jen na chvíli spatřil světlo a vím, že existuje. Vím však také, že k němu nechci (ani nemůžu) dojít sám.
Požehnané Vánoce.
P.S.
Tento text věnuji Olze, ženě, které za mnohé moc děkuji. A také všem ostatním, kteří museli projít peklem, na které se nedá zapomenout.
Deníky XII/15